Čtvrtá řadová deska Air přináší špatnou zprávu. Nicolas Godin a Jean-Benoit Dunckel poprvé nepřekonali sami sebe.
Debut Moon Safari se ještě nestačil pořádně ohřát na pultech a už byl citován jako klasika. Průzračně čisté melodie, všeobjímající hutně melancholická atmosféra, podmanivý mix vizionářských zvukových obrazců spolu se sentimentálními retro odkazy, to všechno udělalo z Air ze dne na den značku, která se stala zárukou hravého a inteligentního zážitku.
Od té doby se Air každou další deskou posunuli jinam. Přitom dokázali navzdory mnohdy zásadním obratům udržet zřetelný rukopis a dál ho rozvíjet. Ať je vývoj zavedl do světa strhujících paranoidních zvukomaleb (10.000 Hz Legend) nebo je přiklonil zpět k méně nervnímu zvuku na zatím poslední desce Talkie Walkie, pro který se vžil novinářský termín "hyperpop".
Novinka Pocket Symphony znamená další posun. Ve spolupráci s producentem Nigelem Godrichem, který obstarává zvukový háv Radiohead nebo Beckovi, vytvořili intimní, do sebe ponořenou nahrávku, která víc než ke starším řadovým deskám odkazuje k jejich raným ponurejším pracím (souborně vyšly na EP Premiers Symptomes) nebo k soundtracku k Virgin Suicides.
Úsporná novinka jako by si v první řadě nekladla vyšší ambice než navodit patřičnou atmosféru. Jenže to, co stačí v podobě několika silných nápadů a melodických črt na hutný a uzavřený svět filmové hudby, tady těžko obstojí coby plnohodnotné album.
Dojem z desky balancuje na mnoha hranách. Kýč nebo sofistikovaná hra? Jedinečný styl nebo sebevykrádání? Elektrizující atmosféra nebo nuda?
Air sice neztratili zájem o experimenty se zvukem, tentokrát jim učarovaly mimo jiné nástroje koto a shaminsen. Jenže k čemu hra se zvukem a jeho možnostmi, když to pak celé znovu zamotají do obalu tak důvěrně známého, že to hraničí se sebevykrádáním?
Jejich rukopis už začíná zavánět: hlavní melodické linky, basové linky i zvukové vrstvy se linou po už mnohokrát vyšlapaných cestičkách. Procházet bezpečně prozkoumanou cestu s průvodci zdatnými, poučenými a kreativními tak, jako jsou Godin s Dunckelem, je škoda o to větší.
Pocket Symphony je bezesporu velmi křehké album. Tak křehké, že rozpoznat linii mezi "sofistikovaný" a "nudný" je v podstatě nemožné. Už proto, že Pocket Symphony nelze ubrat ani sofistikovanost ani nudnost. Je bezpochyby zvukově a aranžérsky výborně vyvedené, ale vzrušení a zásadních zážitků se mezi všemi těmi zvukovými texturami lze dočkat jen párkrát.
Poprvé ve skladbě Once Upon A Time, která se určitě neztratila ani na 10.000 Hz Legend, dosud nepřekonané futuristické vizi paranoidní melancholie. Jemně halucinoidní Napalm Love zase odkazuje dekadentní popovou lehkostí kombinovanou s hypnotickou psychedelií k Talkie Walkie.
Bohužel, zbytek Pocket Symphony se utápí v atmosférotvorných kompozicích, které na první poslech vzbuzují naději, že v nich posluchač časem najde skutečné skvosty. Jenže ani sebesoustředěnější poslech neodhalí nic, co by už Air neudělali mnohokrát před tím - a co už navíc zvládli mnohokrát lépe.
Air neztratili nic z pověsti precizních aranžérů, zato někde poztráceli důmyslnost a hravost, se kterou k sobě dříve kladli zvukové i žánrové protiklady.
Dříve nechali posluchače domýšlet si, kde je hranice mezi nadsázkou a parodií, smutkem a radostí, strachem a nadšením, nechali je rozhodnout se mezi povznášející melancholií i drtivou depresí. Teď podávají své kompozice poněkud instantní, přežvýkané, pohříchu utříděné a jednoznačné.
Albu nepomůže ani hvězdná účast Jarvise Cockera nebo Neila Hannona z pop-cirkusových tragédů Divine Comedy; naopak zmar nad nevyužitou šancí jejich matné výkony jen prohlubují.
Pocket Symphony je v měřítku pop-music průměrná deska, jakkoliv zvukově podmanivá a příjemná. V měřítku a souvislostech tvorby Air jde o podprůměr a bezesporu nejhorší album, které fanouškům nabídli.
Air: Pocket Symphony. CD, 48 minut. Vydala firma EMI, 2007.
