Když dvaadvacetiletá, do té doby neznámá jazzová zpěvačka vydá v roce 2002 debut, kterého se prodá dvacet milionů kusů, je to bezesporu divné. Vzhledem ke kvalitám desky i Norah Jonesové velmi povzbudivé, ale pořád zvláštní.
Že další desky prodá zhruba polovinu, nějakých jedenáct milionů, je možná vcelku logické a stále ještě velmi povzbudivé. A divné: na niterní blues, tentokrát s většími přesahy ke country, je to pořád neskutečně hodně.
Ale možná to nic nebude proti třetímu albu, které se záhy po vydání stalo nejobjednávanější deskou v dějinách internetového megaobchoďáku Amazon.com. Zpěvačka, která se bez artistních póz vzpírá klasickým marketingovým fíglům i šablonám o tom, co a proč mají davy rády, se definitivně usadila v povědomí nejen fajnšmekrů, ale nejširší veřejnosti.
Deska Not Too Late znovu dokazuje, že jde o nesmírně talentovanou zpěvačku, která se umí obklopit velmi dobrými hudebníky. Pokud se někomu líbila její předchozí alba, bude se mu určitě líbit i tohle.
Norah Jonesová se žánrově víc rozprostírá; přiklání k dřevnímu blues i bluegrassu. Deska se oproti druhému albu, prodchnutému dusně erotickou atmosférou, pyšní špinavějším, možná i neurotičtějším zvukem, který ovlivnil nový producent (a partner Norah) Lee Alexander. Díky němu přibylo kytar, na které hraje i sama zpěvačka
To podstatné ovšem zůstává. Norah je značka, pevně usazený brand, který hlásá intimně vláčnou jazzovou polohu s přesahy k tesknému blues i drnčivému country. Je symbolem kultivovaného prožitku prostého křeče a přetvářky; intimity, kterou se dnes všichni ohánějí, ale málokdo ji umí nabídnout bez kýče a laciného výprodeje.
Norah Jonesová oplývá danajským darem. Díky charakteristickému hlasu a melodiím - tentokrát se podílela na všech skladbách - je jasně rozpoznatelná po dvou vyzpívaných slabikách. Pokud má třetí řadová deska nějakou slabinu, je to právě jistá předvídatelnost v balancování mezi optimismem a jemnou melancholií.
Možná našla ideální návod na přežití v současném byznysu. Mít štěstí, nepustit ho a pracovat na sobě. Zatímco někde hluboko pod povrchem se posunuje od desky k desce, od blues ke country, od soulu k bluegrassu, na povrchu pořád nabízí to, co lidé chtějí.
Co je ovšem u jazzových zpěváků standardem, budí v kontextu jejího úspěchu otázku, jestli její nezaměnitelný a teď i lehce předvídatelný styl stojí na hranici autentické výpovědi, nebo už za hranicí sebevykrádání, které ji zavede do slepé uličky.
Po třetí desce se pořád dá říct, že dokud na sobě bude pracovat tak jako dosud, sama sebe vykrádat nebude. Ostatně na Not Too Late, zatím nejosobnější desce, si ohlídala i většinu textů.
I atmosféru, která zůstává od debutu navzdory jemným posunům de facto neměnná, se snaží aspoň částečně obohatit nástrojově a výrazově - ve Wish I Could připomíná Dylana, v Sinkin' Soon se dokonce rozjede, jako by Tom Waits zpíval neworleánský jazz.
Produkce Norah Jonesové je v zásadě v tom nejlepším slova smyslu "obyčejný" pop, který díky jazzovým aranžím získává punc sofistikovaného a nezpochybnitelného hlubokého, přitom všeobecně srozumitelného umění.
Ale to není problém Norah Jonesové. Že je nespravedlivé, že existují možná desítky nadanějších jazzových zpěvaček, které nikdy neprodají tolik desek? Vůbec ne. Norah Jonesová je mimo jiné výjimečná v tom, že dokázala najít zlatý bod na průsečíku času a místa - a toho se drží
A dokud se jej bude držet, nic jí zásadě nehrozí. I když se bude opakovat, může hřešit na to, že těžko někdy odevzdá ze studia nahrávku, která by nebyla dokonalým příkladem nezpochybnitelného talentu; jejího i doprovodné skupiny.
Díky Norah Jonesové se každý druhý hejsek, co sjíždí Óčko a řídí se trendy komerčních rádií, může čas od času cítit jako uměním oslovený Člověk. Cítit se líp.
A když to zpěvačka dělá s nezaměnitelným charisma a bez kalkulu, vycházejí z toho jako vítězi nakonec všichni. Norah Jonesová, hudební fajnšmekři i davy snobů.
Norah Jones: Not Too Late. CD, 46 minut Vydala firma Blue Note/EMI, 2007.
