Recenze - Aura vítěze loňských Karlových Varů vzbuzuje dojem nevšedního zážitku. Ale Sherrybaby přes nesporné kvality spíše dokazuje, že mnohé festivalové hity se utápějí v programové nevzrušivosti a na odiv předkládané odtažitosti.
V zásadě jde o civilní, svým způsobem laskavý snímek o ztracené ženě, která vychází z vězení na podmínku a snaží se překonat drogovou a kriminální minulost. Původem dokumentaristka Laurie Collyerová se ve svém scénáři s pozoruhodnou lehkostí vyhýbá doslovnostem, vplétá diváka do souvislostí, chytrými náznaky vykresluje vztahy mezi postavami, které stejně elegantně uvádí na scénu.
Středobodem vyprávění a motivací všech činů hlavní postavy je její dcerka. O malou Lynette se ovšem stará Sherryin dobrácký bratr Brad spolu se svou ženou. Právě trojúhelník mezi biologickou matkou, dcerou a náhradní matkou je jednou z nejzajímavějších a nejlépe vykreslených rovin.
Všechny pochybnosti a zklamání, malé výhry i prudké propady, to vše na sebe hladce navazuje a pomalu tvoří neproniknutelnou síť zdrcujících souvislostí, které znovu dokazují, jak těžké (ne-li nemožné) bude pro Sherry začít zase normální život.
Režisérka nechává herce rozehrát emocionálně sžíravé situace s volností skoro až divadelní - a pokud stojí snímek za vidění, pak na tom mají zásluhu skvělé herecké výkony. Díky nim film ani v těch nejvypjatějších scénách diváky citově nevydírá.
Maggie Gyllenhaalová pojala těžkou roli s ohromnou vervou a vtiskla všem notně odlišným polohám uvěřitelnost. Dokáže být dětsky zranitelná, neskutečně tvrdá a vypočítavá, cynická i ztracená, laskavá i drzá; umí nekontrolovatelně propadat hysterii a přitom všem ještě působit docela sympaticky.
Není pochyb o tom, že je duší celého filmu. Udrží diváka v napětí i přes monotónní tempo, které ke konci film mění z jiskřivého sociálního dramatu až do poněkud apatické sondy.
Sledujeme výborně napsaný a drsný příběh, kde to v dokonale odpozorovaných situacích vře emocemi i podprahovým napětím. Ale nakonec film kromě skvělé Gyllenhaalové nenabídne nic, co by diváka ještě druhý den znepokojovalo.
Nevzrušivý odstup Collyerové od dramatického příběhu je v tak ostrém kontrastu, že těžko pochybovat o něčem jiném než o záměru. A coby teorie to zní skvěle: odtažitost a civilnost ještě více obnaží bezmoc, v níž se Sherry motá.
Neměnné tempo, komorní jazyk, žádné vizuální experimenty, to všechno by mělo vytvořit intimní vakuum, kde si divák vychutná i nejdrobnější detaily a gesta. Ale daří se to jen zčásti.
Sherrybaby se snaží banálnost přenést na plátno tak, aby nepřestala být obyčejnou. Jenže by neměla ani nudit. Film je médium, které obyčejnost umí zachytit víc než skvěle, ale často je k tomu třeba vynaložit neobyčejnou porci vynalézavosti.
Sherrybaby je po všech stránkách povedený film, ale právě v komunikaci selhává. Možná trochu zasytí citlivého diváka vybírajícího spíše z alternativních okrajů nabídky, ale nedokáže ho hlouběji oslovit.
Jistěže není třeba okázalých gest, nabízí se třeba Soderberghova Bublina. Tvrdohlavý, komorní a ve své prostotě skoro arogantní film natočený videokamerou má přesně totéž co Sherrybaby. Ale k tomu i vizuální magii, poctivě budovanou atmosféru a nakonec dobře podaný šok spočívající v tom, že se žádný šok nekoná.
Ani Sherrybaby žádný šok nepřinese a všechno do sebe skvěle zapadne, ale divák se jen zvedne ze sedadla. Namísto katarze, která ho měla ze vší té obyčejnosti praštit do čela, přichází spíše soucitné povzdechnutí: Jojo, život je těžkej a Maggie skvělá herečka. Což je s tak dobrým scénářem a s dobrými herci málo.
Sherrybaby, USA 2006. Scénář a režie Laurie Collyerová, Hrají Maggie Gyllenhaalová, Brad William Henke, Sam Bottoms, Ryan Simpkins, Giancarlo Esposito, Danny Trejo. 96 minut, distribuce CinemArt.
