Recenze - Jděte si za svým, neztrácejte naději a všechno nakonec dobře dopadne. Filmy s takovým poselstvím většinou přicházejí z USA. Tenhle je z Holandska.
Debut Mishy Alexandera skutečně srší optimismem, místy až hollywoodsky bezelstným. Jeho evropský rodokmen však dokládá silné sociální cítění a tak trochu potměšilý způsob humoru. Ne nadarmo ho na letošním Febiofestu uváděl Zdeněk Svěrák. Nejlepší sportovec století v sobě má jak něco ze Svěrákovy "hřejivé laskavosti", tak ze sofistikované legrace cimrmanologie.
Holandským Cimrmanem svého druhu je tu Taeke Jongsma, kluk z chudé fríské rodiny. V životě ho - stejně jako jeho otce - čeká víceméně jen tvrdá dřina na poli, ale Taeke si to zatím nepřipouští a užívá si relativně idylického dětství: píší se 40. léta, válka je ještě daleko a nezaměstnanost se ho zatím netýká.
Taekeho život změní vítězství v místní sportovní specialitě - sezení na kůlu. Připlete se k ní v rámci meziškolního klání; zvítězí a pochopí, že v téhle obskurní disciplíně leží jeho budoucnost. Nejenže začne vyhrávat všechny závody, ale zaslouží se i o revival téměř zapomenutého sportu a stane se svého druhu národním hrdinou.
Jenže Taeke nechce vysedávat jen tak. Coby syn chudých rolníků v sobě objeví proletářskou sounáležitost a rozhodne se soutěžit za lepší sociální podmínky pro všechny. Jako by už to samo nebylo dost naivní, Taeke se z povahy své disciplíny ukáže být nepoužitelný pro běžný život, pročež přijde o svou životní lásku. A tehdy teprve začne vlastní příběh Nejlepšího sportovce století.
Nečekejte žádné záludnosti nebo nečekané zvraty. Ten film teče kupředu nenuceně jako potůček mezi poli a jen sem tam zabublá drobnými peřejkami. Nad širými lány zlatavých polí táhnou načechraná oblaka, voda v rybníce se zaraženými soutěžními kůly se čeří v jemném vánku a Taeke zkrátka bojuje o srdce své milé a o šanci zlomit národní rekord v sezení, který už překročil hranici 250 dní.
Ano, Nejlepší sportovec století je vyprávěný maximálně vstřícně. Odehrává se v retrospektivách, takže je divák základními informacemi vybaven už dopředu, používá notoricky známé postupy, jako je prolínání čísel s počtem uplynulých dní při lámání rekordu, dávkuje velké události tak, aby nejvíc zapůsobily (Taekeho otec nemůže zemřít jindy než v den synova slavného vítězství).
Přesto ten film nepůsobí vlezle nebo přehnaně naivně, což se jeho americkým protipólům naopak stává velmi často. Je prostě "jenom" milý. Alexander totiž sice ukazuje Taekeho jako chlapíka, kterého musí mít každý rád, ale zároveň mu nedává nic zadarmo, nedělá z něj žádného superhrdinu a občas mu taky pěkně vymáchá čumák v blátě.
Nejlepší momenty přicházejí v prostřední fázi, kdy Taeke odejde do města a na čas se přidá k sílícímu komunistickému hnutí. Člověku zatrne, že se do té doby příjemně nekomplikovaný příběh zvrhne v levicovou agitku, ale Alexander tuhle epizodku naopak využije k potutelnému výsměchu Taekeho idealismu. Teprve poté náš šampión stáhne hlavu z oblaků a začne vidět věci realisticky.
A to je možná ten největší rozdíl mezi Nejlepším sportovcem století a dojáky o splněném americkém snu. Ze Sportovce jeho poselství netrčí jako, hm, kůl z jezera a skutečnost se v něm nelakuje na růžovo.
Jistě, je pěkné mít sny, ale někdy trvá celý život, než se vyplní. A než si člověk může sednout na kůl, musí nejdřív nějakou dobu stát oběma nohama na zemi. Občas si tohle moudro připomenout není vůbec od věci - a Nejlepší sportovec století ho podává přijatelně pro každého.
Nejlepší sportovec století (Sportman van de Eeuw), Nizozemí 2006. Scénář Mischa Alexander, režie Mischa Alexander, hrají Jochum ten Haaf, Ricky Koole, Bastiaan Ragas, Joke Tjalsma, Loes Haverkort. Distribuce Cinemart, 100 minut.
