Špinavý rock'n'roll The Stooges naprosto ovládl (nejen) první den piešťanského festivalu. Španělští Locos, vyžilí slovenští "punkeři" Zóna A a hlavně průměrní The Adicts si prostor hlavní stage zasloužili jen stěží.
Ale minutu před čtvrt na jedenáct bylo všechno zapomenuto - nastoupili The Stooges. První vběhl na pódium basista Mike Watt, po něm bratři Ashetonové a jako poslední přikulhal před diváky Iggy Pop.
Ano, tenhle rockový běs kulhá - a pořádně. Ale jen ve vzácných chvílích, kdy se z reproduktorů neozývá ani tón. A to se během hodiny a čtvrt, která byla pro koncert The Stooges vyhrazena, stalo zřídkakdy.
Při sebetišším zvuku vyskočí Pop jako čertík, začne zběsile hýbat hlavou a kroutit boky. Přesně tak jako na všech fotografiích se šklebí, je zpocený a svlečený do půl těla. Nic objevného, chtělo by se říci, je to jen rock'n'roll.
Ovšem právě v ten večer se ukázalo, že tuhle hudbu dělají nejenom skvělé písničky, kterých mají The Stooges plný repertoár, ale také jejich podání. A teď už nemluvíme o Iggyho tirádách, které patří k věci, ale o zvuku.
Jednoduchost, animální energie, prznění čistých tónů. V tom jsou The Stooges dokonalí a přesně to jejich hudba vyžaduje. Suché, drtivé bicí Scotta Ashetona, řezavý a masivní zvuk kytary jeho bratra Rona ukazovaly cestu.
Basista Mike Watt se jí sotva držel - přestože je mnohem lepší muzikant než celý zbytek skupiny dohromady. Jde totiž o přirozenost, ta je pro tuhle smršť nejdůležitější.
Aha, cože hráli? To není úplně podstatné, vždycky servírují směs prvních dvou alb a společných písní z Popovy sólové desky Skull Ring a špatná není mezi těmi skladbami ani jedna.
Zazněly Loose, I Wanna Be Your Dog, 1969, Down On The Street a mnohé další. Mezi věcmi z prvního období skupiny a relativními novinkami (Skull Ring, Little Electric Chair) není téměř žádný rozdíl, přestože je dělí přes třicet let.
Zhruba v polovině se pak připojil saxofonista Steve McKay a mocný, špinavý zvuk se ještě víc zaplnil chroptěním a sípotem jeho nástroje. Fámozní hluková lázeň The Stooges diváky rozpohybovala víc než blízké koupele sirnatého bahna. Takových hudebních zážitků moc není. Intenzivních, krátkých, nezapomenutelných.
Kdo má po tomhle vystoupení hrát, říkala chvíli poté Sonja z The Nihilists. Nakonec jejich vystoupení vůbec nedopadlo špatně, naopak. Před nimi předvedli stejně skvělý výkon norští Jagga Jazzist; orchestr se na malém pódiu řádně mačkal, ale hrál jako o život.
Jasný vzkaz programový pro pořadatele jinak skvělé přehlídky, která trvá do soboty.
